Tento příspěvek byl publikován na podzim roku 2005 v časopisu LOGOS.

Počátky prostějovského sboru sahají do let 1988-89. Tehdy se mezi prvními obrátili k Bohu současní vedoucí sboru – manželé Hasovi.

Postupně vznikla skupina 10-15 věřících v Ježíše Krista. Ta se do listopadu 1989 scházela v evangelické církvi, ve sklepních prostorách prostějovské farnosti k bohoslužbám a dále několikrát týdně v bytě Hasových. Počátkem roku 1990 se tato skupina stala jedním ze zakládajících členů nově vznikajících Křesťanských společenství v Československu. Malý sboreček získal do pronájmu prostory v budově jednoho bývalého agitačního střediska KSČ. Nově vzniklý sbor v prvních 3-4 letech procházel dynamickým růstem. Z asi 15-ti členné skupinky vycházející z evangelické církve se stalo více než stočlenné shromáždění. Po necelých dvou letech přestaly prostory agitačního střediska kapacitně vyhovovat, proto se pro bohoslužby začaly pronajímat sály KaSC ve středu města. Toto radostné období, kdy mnozí zažili zázračná uzdravení, osvobození a osobní růst v Kristu bylo přerušeno či zbržděno jednou negativní událostí. Jeden z aktivních a veřejně známých členů sboru spáchal několik vážných trestných činů a byl odsouzen k třinácti letem vězení. Vzniklá negativní pověst o našem sboru zasáhla mnohé nové věřící a sympatizanty a ti přestali do církve docházet. Touto událostí byly také značně ztíženy naše evangelizační aktivity v Prostějově a proto jsme se obrátili do dalších míst jako byl Vyškov, Boskovice a Kroměříž. V tehdejší době nebylo v našich silách v těchto městech založit nové sbory a tak jsme spolupracovali s místními evangelikálními církvemi.

V polovině devadesátých let se tehdejší vedoucí sboru rozhodli nepřijmout novou vlnu působení Ducha svatého, která právě procházela církvemi v Čechách a na Slovensku. Toto rozhodnutí na několik let negativně sbor ovlivnilo. Začala se vytrácet horlivost a nadšení plynoucí ze vztahu s Ježíšem Kristem, u mnohých zvlažněla osobní zbožnost a do církve začala pronikat sekularizace. Nějakou dobu jsme této situaci nedokázali čelit. Sbor měl v té době asi 80 členů, ale účast na nedělních shromážděních byla výrazně menší. Každý rok se sice několik nových lidí obracelo k Pánu a vstupovalo do církve, ale přibližně stejný počet lidí ze sboru odcházel. Tou dobou ukončilo činnost olomoucké Křesťanské společenství a přibližně polovina jeho členů vstoupila do našeho sboru. Naše práce se tím poprvé dlouhodobě dostala mimo Prostějov – začali jsme zabezpečovat shromáždění i v Olomouci. Přes modlitby a evangelizační kampaně jsme však Pánovo dílo v Olomouci nedokázali posunout dopředu a dlouho zde práce stagnovala.

Od roku 1997, kdy se nám podařilo získat velký stan jsme opět s jeho pomocí začali dělat evangelizace v okolí Prostějova a také na Slovensku. Mnozí bratři a sestry, kteří se práce s Modrým stanem na Slovensku zúčastnili, byli situací ve slovenských sborech a jejich evangelizačním nasazením povzbuzeni a náš sbor se opět pomalu začínal probouzet k životu.

K zásadní změně došlo koncem roku 2000. Sbor se tehdy rozešel s tehdejším pastorem, jehož život již delší dobu neodpovídal biblickým normám, věnoval se více svému podnikání než potřebám církve a místo aktivní služby ve vedení sboru jen využíval materiálních výhod. Bývalý pastor po sobě zanechal mnoho zraněných lidí, někteří z nich neunesli stávající tlak a utekli do jiných církvi nebo úplně odešli do světa. Ti, kteří zůstali ve sboru v obtížné a stísněné situaci, se ujali služby a díky Boží milosti Pánovo dílo v Prostějově a blízkém okolí posunuli do dnešní situace. V nelehkých dobách pro nás byli velkou pomocí mnozí bratři a sestry ze sborů Křesťanského společenství Milosť, kteří se za nás nejen modlili, ale nabídli i konkrétní pomoc. Asi po roce Bůh z tehdejšího staršovstva povolal za nového pastýře sboru Radomíra Hasu a jeho manželku Marii. Tento manželský pár od té doby vede prostějovské Křesťanské společenství.

Misijní práce sboru se kromě Prostějova rozrostla i na město Vyškov, kde se již pravidelně schází malá skupina věřících a na Přerov, kde začínáme evangelizační kampaně a modlíme se za toto město a jeho obyvatele. K velké pozitivní změně došlo také v Olomouci. Díky službě misionářů, manželů Mazúchových, z Bánské Bystrice se z pětičlenné skupinky olomouckých křesťanů stala již téměř samostatná misijní skupina.

Za posledních pět let prostějovský sbor narostl o 50 % na současných asi 120 bratrů a sester v Kristu. Za posledních pět let se situace radikálně proměnila. Mnoho uhasínajících křesťanů se opět posílilo v Pánu a stali se z nich aktivní a zavázaní učedníci, kteří se horlivě podílejí na práci na Boží vinici na celé Hané. Proměnil se i pravidelný život sboru, posílili jsme modlitby, chvály i kázání a vyučování Božího slova.

V současné době máme každý týden dvě společná sborová shromáždění (ve středu a neděli), modlitební shromáždění pro ženy a pro muže, budujeme shromáždění mládeže a třetím rokem máme sborovou biblickou školu.

Několik otázek o minulosti, současnosti a vizích do budoucnosti jsme položili manželům Radkovi a Marii Hasovým.

Jak vzpomínáte na začátky našeho sboru? Co z té více než patnáctileté historie považujete za nejdůležitější?

Marie: Na počátky sboru vzpomínám jednak v dobrém, ale prošli jsme i některými situacemi, které bych již v žádném případě nechtěla znovu zažít. Bylo úžasné, jak lehce bylo možné kázat evangelium, modlit se za uzdravení, jak se lidé snadno obraceli a následovali Pána Ježíše a s radostí vydávali svědectví svým známým. Nerada vzpomínám na roky, kdy jsme byli velmi důvěřiví a naivní (hlavně já), že jsme komukoliv otevřeli dveře našeho bytu i svá srdce. Rozdávali jsme i to málo, co jsme tehdy měli. Častokrát to nebylo to k ničemu, jen k dalšímu zneužívání naší důvěřivosti a ztrátě času. Jednoduché nebylo ani to, kdy se v našem bytě konaly shromáždění asi 20 lidí. Někdy se shromáždění protáhlo do nočních hodin, což v bytě 2+1 s malým dítětem a vstáváním v 5 hodin do zaměstnání, bývalo vyčerpávající. Vzpomínám, že nejvíce mě rozhodilo, když byly křty asi 15 lidí v naší koupelně a vytopili mi přitom kuchyni, kterou jsem pak uklízela sama. Přesto vím, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Pána (Ř 8:28).

Za nejdůležitější považuji, že když v letech 1996-2000 nastaly velké problémy a útlak od tehdejšího pastora církve, měli jsme možnost jezdit přes léto na Slovensko. Tam jsem se znovu probudila a začala vidět situaci jinak. Byla jsem hodně zahořklá, tvrdlo mi srdce a viděla jsem vše negativně. Nebavilo mě ani žít. V roce 1999 jsme s Radkem přemýšleli, že odejdeme z církve někam jinam, ale nebylo kam. Situace se stávala neúnosnou. Jsem vděčná za podporu vedoucích z KS Milosť, ale i bratrům a sestrám od nás z Prostějova, kteří se za nás postavili a zastavili náš odchod neznámo kam. Pro mě jsou nejdůležitější dobré vztahy mezi lidmi v církvi. Přestože jsme si prošli mnoha těžkými situacemi, jsem Pánu vděčná, že nás nikdy neopustil a vším nás provedl. Z vlastních zkušeností si uvědomuji, že Boží láska a milost je ohromná!

Radek: Na počátku jsem do sboru začal chodit ze slušnosti. Nedokázal jsem říci ne, když jsem to slíbil. Tak jsem se vždycky donutil v neděli ráno vstát před devátou a jít do evangelického kostela na bohoslužby. Musím říci, že kázanému slovu jsem tam vůbec nerozuměl a popravdě řečeno tomu, co se tam káže, nerozumím ani dnes. Průlom začal, až když jsme vyšli z ilegality a začali veřejně sloužit v ulicích. Tomu jsem se vyhýbal, jak se jen dalo, ale ne pokaždé se mi podařilo uniknout. Naše snažení bylo odměněno dosti rychlým růstem. Podařilo se oslovit jednu celou generaci mladých lidí, z nichž mnozí jsou pilíři dnešní církve v Prostějově. Za nejdůležitější považuji to, že i přes dosti vážné chyby a prohřešky nás Bůh zachoval při životě i v těch nejobtížnějších situacích, kdy šlo vážně o život. Pán s námi milosrdně zatřásl a my jsme se na čas vzpamatovali. Líto mi je těch lidí, které jsme pro naši nezralost a nemoudrost ztratili. Někteří se po čase vrátili a v novém ohni zahořeli, ale jíní nám stále připomínají naše kostlivce ve skříni. Za nejdůležitější tedy považuji to, že žijeme, že je pomazání v církvi takové jaké je a církev má schopnost růstu. Myslím si, že se daří budovat jednota a kolektivní víra. Ať to vydrží!

V podstatě od počátků prostějovského sboru jsi se podílel na jeho vedení. Jakým způsobem jsi se stal pastorem?

Radek: Od začátku jsem sice byl ve sboru, ale jestli to bylo ve vedení, to nevím. Spíše jsem byl vykonavatelem. Ostatně, při dnešní známosti o učednictví a služebních úřadech, to byla dost dobrá a drsná škola. Problém byl asi v tom, že služební úřad v našem sboru se značně pokazil (především morálně). Bůh mě vždy postavil do takových situací a služby, ze které jsem neměl úniku. Ať to byly stavební práce a budování sborového domu – Archy, nebo misie s Modrým stanem. Poprvé jsem jel jako náhradník a to veslo mi zůstalo na 6 let. Služba s Modrým stanem byla z velké míry příčinou změn v mém životě a životě sboru. Opravdu jsme byli postaveni před otázku: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život (5M 30:19). Rozhodování nebylo nikterak jednoduché, situace v církvi byla katastrofální, vládla atmosféra nedůvěry a nejednota, kázala se kostrbatá teorie – rozbor větný. Nebylo z čeho čerpat pro osobní život ani službu, každý zdroj byl zasypaný a vyprahlý. Do této situace přišla misie s Modrým stanem a nová poznání a zjevení. Hlavně o tom, v čem již několik let žijeme. Na konci léta roku 2001, když jsem se vracel domů s Modrým stanem, za hraničním přechodem na kopci Lopeník jsem jasně prožil Pánovo volání, abych uložil stan, vyspal se a druhý den se vrátil do Bystrice na biblickou školu. Poslechl jsem. První tři dny se v uvozovkách nic nedělo, nechápal jsem, proč mě tam Pán poslal. Až ve středu večer kazatel Ekkehard Höfig během kázání pozval na podium muže z cizí církve. Na shromáždění byli jen členové KS Milosť a já jsem si tam nepřipadal jako cizí. Po nějaké době mi došlo, že se jedná o mě. Vyšel jsem na podium a kazatel Höfig, který vůbec neznal situaci u nás ve sboru, mi popsal jisté podrobnosti, o kterých nevěděli ani naši členové. Pak mě skrze něho Bůh vyzval k odvaze vstoupit do díla na Pánově vinici, a že mě povolává do služby pastora. Pak jsem spadl pod Boží přítomností a viděl jsem ruku, jak mi vyměňuje srdce. Tou dobou jsme se u nás v Prostějově modlili za pastora sboru. Výzvu jsem přijal a musím říci s čistým svědomím, že Bůh drží slovo.

Jak došlo k vybudování kontaktů s pastorem Křížem a sbory KS Milosť na Slovensku?

Radek: Všechno bylo spojeno s Modrým stanem. Měli jsme naději a očekávání, že nám bude stan sloužit pro evangelizaci v České republice. Museli jsme zaplatit dluhy, které zbyly po Harvest International Ministries, abychom stan získali. Problém byl v tom, že v Čechách o něj nikdo neměl zájem. Někteří vedoucí sborů nám říkali, že je to zastaralá metoda evangelizační práce. Tak jsme se obrátili na Slovensko, kde jsme znali jen pastora Gabriela Minárika. Oslovili jsme ho, jenže sbor v Popradu byl schopen stan využít jen 10 dní. Pro to nás odkázali na sbor KS v Banské Bystrici, že je tam jeden schopný a horlivý bratr a ten stan prý neodmítne. Proto jsme rovnou z Popradu jeli do Bystrice. Když jsme přijeli, bylo v banskobystrickém sboru shromáždění s Markem Zechinem. Slovo dalo slovo a evangelizace začaly probíhat. Po změnách v našem sboru, když jsem měl vstoupit do pozice pastora jsem měl před Pánem jednu otázku, ke kterému služebnímu daru se mám přidat. Rozhodnutí z mé strany nebylo až tak těžké, zavázal jsem se do učednického vztahu pastoru Křížovi. Problém byl v tom otočit celou církev tím správným směrem, ale to bylo plně v Boží režii. Dnes si myslím, že co se týká nasměrování a zavázanosti není v naší církvi problém, i když někteří, co slibovali věrnost až za hrob, utekli.

Jak hodnotíte současnou situaci sboru a jaká máte očekávání pro nejbližší období?

Radek: Mohlo by být lépe. Naučil jsem se nebýt spokojený se stávající situací, což je dosti nebezpečné. Zdá se mi, že lidé rádi a v očekávání dochází na shromáždění, a to nejen v neděli. Je více a více zavázaných lidí do Boží práce, pozvedá se modlitební život a uvolnilo se dávání v životě lidí. Co se týká očekávání, správné by bylo, aby přišly posuny a průlomy ve všech oblastech – v kázání Božího slova, v pomazání, chvále, budování mládeže, modlitbách, finanční oblasti, prostě v každodenních záležitostech tak, jak za ně děkujeme a prosíme na modlitbách.

Marie: Velmi mě těší, že poslední rok pravidelně dochází 30-40 sester na modlitební shromáždění pro ženy a to s nadšením a modlitebním duchem. Dále mám radost z toho, jak jsou lidé proměňováni, zavázáni pro práci ve sboru a jak jejich horlivost roste. Očekávání? Růst do počtu a požehnání v každé oblasti.

Na co se jako pastor snažíš klást ve shromáždění největší důraz?

Radek: Shrnul bych to tří základních bodů:

1. Posvěcení jednotlivých životů.
2. Netolerovat hříchy a nedělat kompromisy.
3. Budovat jednotu a kolektivní víru v Božím lidu.

Od toho se odvíjí vše ostatní. Jaký bude náš sbor, takové budou naše životy, rodiny i místo, kde žijeme.

 

Zdroj časopi LOGOS Podzim 2005