Kazatel z Lotyšska nás navštívil počátkem jara. Tento ohnivý Boží muž káže s velkým zápalem. Jedním z důvodů, proč se do České republiky tak často vrací je, že jeho země byla značně ovlivněna prací moravských bratří a on nám chce jejich obětavost oplatit. Je učedníkem celosvětově známého služebníka Rodneyho Howard-Brownea a byla to jeho již třetí návštěva v našem shromáždění.
Podělil se s námi o tuto svou zkušenost: „S manželkou jsme se zúčastnili několikadenní konference v Německu. Přijeli jsme svým autem, proto byla cesta dost ekonomicky náročná. Z úsporných důvodů jsme si vzali s sebou zásoby potravin. Za těch několik dní se mi všechny ty salámy, těstoviny, konzervy a přesolené klobásy dost zprotivily. Na prvním shromáždění, když probíhala sbírka, jsem přemýšlel, kolik do ní vložím. Předpokládal jsem, že věnuji 5 euro. Ale najednou jsem ve svém nitru uslyšel, že bych měl dát všechno, co máme u sebe. Moje manželka se ke mně naklonila a řekla mi: „Myslím, že bychom měli dát všechno, co tu máme.“ Hodně mě tato myšlenka překvapila a ihned jsem usoudil, že je od ďábla, proto jsem ji zahnal. Ovšem nešla mi z hlavy. Během dalších dní se mi to vše v mysli opakovalo a i moje žena mi to připomínala. To je přece hloupost, pomyslel jsem si. Vždyť my potřebujeme peníze na cestu zpátky, na benzín, na jídlo… A do toho se mi ty salámy a klobásy zajídaly čím dál víc. Vy byste v takové situaci asi byli bohabojní a nemeškali, ale já jsem s tím bojoval. V poslední den konference před sbírkou mi moje manželka opět připomněla, že bychom měli dát do sbírky všechno, co máme u sebe. Uslyšela opět ve svém nitru totéž, co já. Už jsem to nevydržel. Vrátil jsem se do auta, kde jsem měl připravené peníze a všechny jsem je přinesl zpět do budovy konference a vhodil je do košíku na sbírku. Tak. Co teď budeme dělat? Jak se dostaneme domů? Tyto myšlenky se mi honily hlavou. Najednou ke mně přistoupil jeden Boží muž, kterého jsem neznal, jen vím, že se také účastnil konference. Ani on neznal mě. „Pán mi řekl, že ti toto mám dát.“ a podal mi několik bankovek do ruky. Dal mi 600 dolarů! Byl jsem tak překvapený, že jsem začal plakat. Naprosto mě přemohla Boží dobrota. Neměl jsem slov. Pak mě uviděla manželka, jak pláču a ptala se, co se stalo. „Jeden Boží muž mi právě dal 600 dolarů!“ Když to uviděla, začala skákat radostí. Byli jsme opravdu podivná dvojice – já v slzách a ona skákala od radosti. Poslechli jsme Boha a on se o nás zázračně postaral.
Alex také mluvil o potřebách druhých a jak nebýt neteční vůči ostatním, jak žehnat a obdarovávat bratry a sestry a jak nebýt lhostejní vůči svým blízkým. Dál také vypráví: „Někdy jsem jen nakoupil potraviny, položil tašky u dveří mých známých, o kterých jsem věděl, že mají nedostatek, a utekl jsem. Schoval jsem se o patro výš a pak jsem je uslyšel, jak otevřeli dveře a nadšeně děkují Bohu: „Bože, děkuju, děkuju, já jsem neměl, co jíst!“
Poselství tohoto setkání by bylo možné nazvat: „Když my se vzdáváme, Bůh se nevzdává.“
Bc. Milada Pajerová
