Svědectví manželů Mildových

David a Martina Mildovi

DAVID

Do svých 18 let jsem vyrůstal v nevěřící rodině a k mému obrácení ke Kristu vedly dva faktory. Když jsem byl v posledním ročníku gymnázia, šli jsme celá třída do kina na film Ježíš (podle Lukášova evangelia). Na závěr filmu je výzva k modlitbě přijetí Pána Ježíše. Přestože jsem nevěděl, co to vše znamená, film zapůsobil na mé emoce a já jsem tuto modlitbu v kině potichu opakoval. Dostal jsem tam i Lukášovo evangelium a začal jsem ho číst, spíše ze zvědavosti, chtěl jsem mít všeobecný přehled i o křesťanství.

Nad některými příběhy jsem povýšeně kroutil hlavou a usmíval jsem se příběhům o uzdravení. Krátce nato mi jedna spolužačka a kamarádka řekla, že chodí do nějakého křesťanského sboru. Měl jsem strach, aby neskončila v nějaké sektě, a tak jsem se tam šel jednu neděli podívat s ní. Tou dobou jsme v biologii probírali evoluční teorii a já jsem tam šel s postojem, že těm křesťanům vysvětlím, jak se věci mají … Už si nepamatuji všechny detaily, ale něco se mi na jejich shromáždění líbilo, že jsem shromáždění začal navštěvovat pravidelně. Asi po dvou měsících jsem se jednu neděli večer po shromáždění modlil znovu modlitbu přijetí Ježíše do svého života. Několikrát jsem ji četl právě z té brožury s Lukášovým evangeliem, kterou jsem dostal v kině. Čekal jsem, že se v ten okamžik stane něco mimořádného. Nic se nestalo. Ale dnes vím, že v tu chvíli začal můj nový život, život s Kristem. Asi půl roku poté jsem jel na svou první křesťanskou konferenci do německého Karlsruhe. Vzpomínám si, že tam kázali například Derek Prince či Lester Sumrall.

Během konference se mě Bůh tak dotknul, že jsem se skutečně rozhodl Ho následovat. Myslím si, že tam se dokonalo mé obrácení. Z tohoto příběhu vidíte, že mé obrácení nebylo nijak radikální, že jsem nebyl závislý na alkoholu či drogách, ani jsem se nezabýval okultismem. Přestože jsem byl relativně úspěšný a bezproblémový mladík, i já jsem se potřeboval znovu narodit a vydat svůj život do Božích rukou.

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne. (J 10:14)

Martina:

Svou představu o Bohu jsem si vytvořila již v dětství, kdy mě moje teta vzala do římskokatolického kostela a vysvětlila mi, že tam musím být potichu. Přestože sama byla nevěřící, tak asi jako většina lidí hledala smyl života a to na tomto místě. Nelíbilo se mi tam, byla tam zima a zatuchlý zápach a mé rozhodnutí, že tudy cesta nevede, podpořila i výuka ve škole, kde nám říkali, že Boha si vymysleli lidé, aby vysvětlili zvláštní přírodní úkazy.

Už jako dítě jsem přemýšlela o tom, co bude, až já zemřu a jestli svět bude pokračovat dál. Tyto myšlenky přetrvaly až do dospělosti a uváděly mě do depresí, ze kterých jsem hledala východisko. Setkala jsem se s myšlenkami Dänikena a o stvoření světa mimozemšťany a to posílilo můj zájem o scifi literaturu a její filmové zpracování. Zabývala jsem se i myšlenkami východních náboženství a reinkarnace, ale ani v tom jsem stále nenacházela smysl života. V naší rodině příliš nefungovaly rodinné vztahy, a tak jsem přátelství a lásku hledala mezi svými vrstevníky a trávila s nimi hodně času po barech a diskotékách. Když mi bylo 22 let, začal mi můj bratr vydávat svědectví o Bohu. Vzhledem k tomu, že bratr měl stále nové koníčky a zájmy, myslela jsem si, že je to jeden z nich a nevěřila mu. Po nějaké době jsem viděla změnu na jeho životě a začala jsem mu závidět radost a pokoj, které měl.

Chtěla jsem mít to, co měl on a současně jsem se nechtěla vzdát svého dosavadního způsobu života. Stále jsem se bratra ptala na Boha a on mi opakovaně říkal evangelium a své svědectví, až mi jednou řekl, že už jsem toho slyšela dost a sama se musím rozhodnout. Několik dnů nato jsem ležela na lehátku a dívala jsem se na oblohu. Řekla jsem: „Ježíši děkuji ti, že jsi za mě zemřel, už nechci žít tak jako doposud, přijď prosím do mého života.“ Náhle mě zaplavil nepopsatelný dotyk lásky a světla. Věděla jsem, že Bůh odpověděl na mou modlitbu. Věděla jsem, že to, co jsem celý život hledala, jsem právě našla.

Ještě bych se chtěla zmínit o tom, že před mým obrácením se k Bohu, jsem asi tři roky trpěla anorexií, kdy jsem zhubla na 37 kg a anorexie pak přešla v bulimii. Ještě rok poté, co jsem uvěřila v Ježíše, jsem měla problémy s bulimii a styděla jsem se to komukoliv říct. Na jedné domácí skupince se mě dotklo kázané Boží slovo a já jsem se s mým problémem svěřila vedoucímu. Ten se za mě modlil a postupně mě chorobné přejídání opustilo. Jsem Bohu vděčná, že mě z těchto nemocí, které se obvykle dlouhodobě léčí na psychiatrii, vysvobodil.

Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: Koho pošlu a kdo nám půjde? (Iz 6:8)

David:

Tento verš mě oslovil poměrně krátce po mém obrácení a začal jsem se modlit, jak já můžu Bohu sloužit. Asi jako roční křesťan jsem začal vést „skupinku“ na vysokoškolských kolejích. Tou dobou jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a podle mě jsme na kolejích měli velmi dobrá setkání. V našem sboru jsem překládal zahraniční kazatele a misionáře. V první polovině 90. let jsme ve sboru měli poměrně dost zahraničních návštěv a já jsem byl jediný, kdo uměl anglicky. Od roku 1994 sloužím jako presbyter a to tak, jak je potřeba. V posledních letech například vedu večery kurzů alfa.

Myslím si, že mě Bůh dal hřivnu vyučovat a to je v současné době má hlavní služba ve sboru. (Mimochodem i ve svém zaměstnání vyučuji studenty, pracuji jako odborný asistent na Univerzitě Palackého v Olomouci.) Již čtvrtým rokem vyučuji na naší vnitrosborové biblické škole a zpracovávám různá biblická témata. V létě roku 2006 jsme se například zabývali tématem služebních darů, podle knihy Kennetha Hagina. Pro dva ročníky naší biblické školy jsem zpracoval vyučování, která jsem přijal na biblické škole pořádané před několika lety ve sboru KS Milost v Banské Bystrici.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, … (Ž 107:1)

Martina:

Tak jako mnoho lidí jsem skoro celý život chtěla zpívat. Když jsem začala chodit do sboru, líbily se mi chvály a toužila jsem se do nich zapojit. S odstupem času se divím své odvaze, protože můj zpěv nebyl v té době moc dobrý. Asi po dvou letech, co jsem chodila do našeho sboru, jsem šla na zkoušku naší chválící skupiny a vedoucí chval si poslechl můj zpěv a k mé radosti jsem byla přijata do skupiny. Modlila jsem se za to, abych zpívala tak, aby se to líbilo Bohu i lidem. Mohla jsem absolvovat i kurz zpěvu, abych se naučila lépe využívat své hlasové možnosti. Jsem Pánu Bohu vděčná, že z jeho milosti se mohu účastnit na tomto díle, které se rozrůstá a vzmáhá a věřím, že je to stále jen začátek a toužím po tom, aby byly chvály tak mocné jako za dnů krále Davida, aby lidé byli dotýkání Boží mocí.

V posledních letech jsou pro nás inspirací chvály australského sboru Hillsong a do našich chval přebíráme mnoho z jejich repertoáru. Podílím se na tvorbě textů písní v češtině. Velkým povzbuzením pro mě je, jak se za posledních pět let proměnila atmosféra ve sboru během chval. Dá se radostně chválit Pána, když můžu vidět, že i bratři a sestry ve shromáždění Boha aktivně chválí a uctívají. Jako chválící tým se modlíme, aby nám Bůh dal další chváliče, kteří budou umět hrát na klávesové a žesťové nástroje, abychom ještě lépe mohli Pána chválit.

Taková je služba, kterou jsme z Božího milosrdenství přijali, a proto se nevzdáváme. (2K 4:1)

David:

Za pár týdnů to bude 16 let, co jsem se poprvé obrátil k Bohu a je to tedy skoro polovina mého života. Asi nejobtížnějším obdobím pro mě byla změna, kterou jsme v církvi prošli na počátku roku 2001. Ve vedení našeho společenství jsme zůstali s vedením sboru tři starší, a to bez velkých zkušeností. Sbor měl v té době okolo 80 členů. Cítili jsme velkou odpovědnost za lidi, které nám Bůh svěřil a hledali jsme pomoc u některých pastorů v Čechách a také na Slovensku. Vzhledem k současné situaci ve sborech v České republice, myslím tím zejména sbory KS, o kterých mám nějaké zprávy, jsem rád, že jsme se mohli připojit ke slovenským sborům KS Milost. V tomto svědectví se nechci zabývat situací v českých charismatických církvích, ale z mnohých je cítit strnulost a vyhoření.

Největší modlitební podpory a praktické pomoci se nám v té obtížné době dostalo od pastora Jaroslava Kříže a s odstupem šesti let mohu říci, že jsem vděčný, že jsme pro náš sbor našli nasměrování právě tímto směrem a skrze služební dar manželů Křížových zprostředkovaně i na službu Sándora Németha. Na druhou stranu nejpokojnějším obdobím pro mě jsou poslední 3 až 4 roky. Myslím si, že jsem našel své místo v těle Kristově a mohu rozvíjet obdarování, která mi Bůh svěřil.

… nechávejte se naplnit Duchem. (Ef 5:18)

David:

Asi v roce 1995 přišla do církve v Čechách a na Slovensku nová vlna Ducha svatého přicházející z probuzení v Pensacole. Já jsem se s ní setkal na jedné pastorálce (setkání pastorů a vedoucích Křesťanských společenství), kde tehdy sloužil John McFarlane. Vůbec nechci kritizovat Johnovu službu, ale nelíbily se mi projevy, které mi tehdy připadaly směšné a znevažující pastory, kteří tam byli. Toto Boží dílo jsem odmítl. To bylo jednou z příčin, že jsme tuto občerstvující vlnu nepřijali ani u nás ve sboru. Když jsem pak mnohokrát toužil po občerstvení od Ducha svatého pro osobní život i pro službu, nic nepřicházelo. Ke změně došlo až po osmi letech.

V únoru roku 2003 jsem byl na shromáždění v Banské Bystrici, kde vyučoval Tibor Ruff o pozadí úspěchu maďarských sborů Hit Gyülezekete. Jeho poselství mě hluboce zasáhlo a když potom Tibor Ruff na nás vzkládal ruce, naplnil jsem se Duchem svatým. Od té doby jsem si vědom, jak nebezpečné je zatvrdit své srdce vůči Boží práci a snažím se využít každé příležitosti, abych se občerstvil a naplnil Duchem Božím.

Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. (J 8:32)

David:

Jsem Bohu vděčný, že mohu patřit a sloužit v našem sboru. Věřím, že pro tento čas je mým úkolem podporovat službu našeho pastora a vzorem je mi příběh zaznamenaný v 17. kapitole knihy Exodus, kde Áron a Chúr podepírali ruce Mojžíšovi.