Chtěla bych se s vámi podělit o svědectví, jak je Hospodin veliký a mocný Bůh, a jak jedná v mé rodině.
Pocházím z ateistické rodiny. Rodiče se rozvedli, když mi bylo 6 let. Táta pil. Moje máma si pak našla přítele, ze kterého se časem vyklubal také alkoholik, takže na své dětství nevzpomínám příliš ráda. Bylo normální, že chodil domů pozdě v noci opilý a někdy nás i fyzicky napadal. Rok od roku to s ním bylo horší a jeho agresivita stoupala. Už se to nedalo vydržet. Když mi bylo 10 let, jednou jsem se před ním ze strachu schovala pod stolem, plakala a volala na Boha: „Jestli existuješ, tak mě prosím Tě zachraň!!!“. A Bůh mě opravdu zachránil. Nejdříve od nás odešel matčin přítel a já nemusela žít se strachem.
Když mi bylo 14 let, poprvé jsem se setkala s křesťany. U nich jsem viděla, že mají něco, co chci také. Ve svých 15 letech, v roce 1992, jsem vydala život Pánu Ježíši. Tehdy Bůh zachránil celý můj život.
Na jaře v roce 1999 jsem se vdala. S manželem jsme se poznali v našem křesťanském sboru. Po nějaké době jsme chtěli mít dítě. V tomto okamžiku nastaly první komplikace. Měla jsem bolesti v podbřišku a lékaři mi zjistili cysty na vaječnících. A nastaly i další problémy. Musela jsem každý měsíc chodit na hormonální injekce. I přesto jsem po nějaké době otěhotněla. Z těhotenství jsme se neradovali dlouho. Ve třetím měsíci jsem potratila.
Nastalo velice smutné období v mém životě. Nechápala jsem, proč se to stalo a nemohla jsem se s potratem vyrovnat. Pořád se mi do mysli vkrádaly myšlenky na to, co dělám špatně. Propadala jsem depresím, frustraci a pocitu odsouzení. A ještě k tomu se nám nedařilo znovu počít. Asi po osmi měsících jsem zjistila, že už tak dál nemůžu existovat. Poprosila jsem Boha, ať mi tuto situaci pomůže vyřešit. Moc jsem si přála mít dítě. Při jedné modlitbě vkládáním rukou přišlo do mého života osvobození od méněcennosti a dalších zlých pocitů, které mě trápily. Konečně jsem se mohla zase naplno radovat a děkovat za vše, co pro mě Bůh do té doby udělal. Můj život už nenaplňovala pouze touha po dítěti. Teď děkuji Bohu za jeho milost a za manžela, který byl ke mně po celou dobu trpělivý a svoji láskou mě povzbuzoval. Kdybych Bohu tuto situaci vydala dřív a spolehla se na Něho, ušetřila bych si mnoho problémů a trápení.
V neděli 11. listopadu 2001 jsme z našeho sboru z Prostějova jeli na nedělní bohoslužbu do Banské Bystrice. Při představě několikahodinové jízdy v autě se mi vůbec nechtělo jet, ale na „nátlak“ manželky pastora jsme se s manželem do Banské Bystrice vydali. Samozřejmě, že jsme se večer před odjezdem doma s manželem zle pohádali. Ráno o půl šesté jsme byli posazeni do auta, ve kterém nefungovalo topení. Jistě si dokážete představit, jaká asi v polovině listopadu byla poránu zima. V autě jsem raději ani nemluvila. Jenom to ve mně vřelo a litovala jsem, že vůbec někam jedu.
Dorazili jsme do Banské Bystrice. Do sálu jsem přišla se špatnou náladou. Stoupla jsem si úplně dozadu, do poslední řady. V tu chvíli jsem se zastyděla, Místo toho, abych jela s nadšením, že se můžu zúčastnit mimořádné bohoslužby a byla vděčná, že nemusím jet autobusem, kazím náladu sobě a asi i ostatním. Poprosila jsem Boha za odpuštění a řekla mu: „Když už mě tady máš, tak se mnou jednej.“ Naplno jsem se ponořila do chval a chválila Pána z celého srdce. Při jedné uctívací písni jsem měla zvednuté ruce a zavřené oči. V tu chvíli jsem prožila silnou Boží přítomnost a ujištění, že se mám plně spolehnout na Pána, svoji duši uklidnit a cele vydat srdce do Jeho rukou. Přitom jsem vnímala, že se něco děje v mých útrobách.
Na zpáteční cestě jsem už seděla v jiném autě, byla spokojená a šťastná s tím, jak Bůh jedná. Zatím jsem ještě úplně nechápala, co se stalo. Až když jsem vydávala toto svědectví ve shromáždění a několik sester se mě ptalo, jestli očekáváme přírůstek.
Bůh je vážně obdivuhodný, plný milosti. Za týden jsem opravdu otěhotněla. Po obvyklé době tj. 20. 8. 2002 se nám narodila zdravá, krásná a hodná dcera Anetka. Těhotenství bylo jedno z nejkrásnějších období v mém životě.
Od této cesty do Banské Bystrice vím, že když se mi opravdu, ale opravdu někam nechce, tak bych tam měla raději honem utíkat. Stačilo o trochu více hanáckého charakteru a lenosti a mohla jsem se minout požehnání. Bůh mě zná a dal mi poznat, že jsem pro něho důležitá. Jsem Bohu vděčná za rodinu, kterou mi dal. Anetka má nyní čtyři roky. Už se těším, až jí jednou řeknu, jak vlastně přišla na svět, že ji Bůh miloval a chtěl ještě dřív, než byla počata.
Když měla Anetka dva roky, taktem zjistila, že opět čekáme dítě. Cítili jsme se velice šťastni. Zdálo se, že se nemůže nic zlého stát. Ve 12. týdnu jsme se šli k mojí paní doktorce celá rodina poprvé podívat na miminko na ultrazvuk. Po chvilce jejího mlčení jsem už začala mít obavy, jestli je vše v pořádku. Oznámila nám, že těhotenství neprosperuje, jak by mělo a že to vypadá špatně. O miminko jsme 6. října 2004 přišli.
Bylo to jako ledová sprcha. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo znovu stát. Ze zkušenosti jsme věděli, že se musíme spolehnout na Boha a On nám dá východisko. Pamatuji si, že v této nelehké situaci vzal můj muž kytaru a chválili jsme Boha. Zpočátku to bylo moc těžké. Tehdy to bylo poprvé, kdy moje dcera také chválila a tancovala. Mojí touhou bylo znovu co nejdříve otěhotnět a mít dítě, aby se zaplnilo to prázdné místo, které v mém srdci vzniklo.
V neděli 10. října 2004 přijel do Prostějova služebník z Jižní Ameriky Carlos Jimenéz. Modlil se za pomazání zázraků a hojnosti pro naši církev. Potom řekl, že jsou v sále 2 ženy, které chtějí děti a nemohly je mít a že během jednoho roku budou mít dítě ve své náruči. Zareagovala jsem na jeho výzvu a šla dopředu. Vložil na mě ruce a řekl mi: „Jako tvůj prorok ti prorokuji, že budeš mít děťátko, během jednoho roku. Do roka se tvé srdce potěší – přijmi to!“
I přes to, že se mě snažili někteří lidé odradit, jsem proroctví přijala. Nad moje očekávání jsem už za šest týdnů otěhotněla! Sláva Pánu! Od počátku těhotenství jsem zažívala těžkosti (bolesti, krvácení, předčasné stahy…) a byla jsem i v nemocnici. Vždycky jsme s manželem sobě i okolnostem připomínali, že do roka budu držet dítě ve své náručí. Pochopili jsme, že každý problém, který nastal, měl za úkol nás vyděsit a dostat nás z pod Boží ochrany a okrást nás o zaslíbení, které jsem přijala od Boha. Jakmile jsme to prokoukli a volali k Bohu, problém se vždy vyřešil. Když už to vypadalo, že se nemůže nic stát, v den porodu přišla zkouška nejtěžší. U porodu byl přítomen i můj muž. Porod probíhal bezproblémově, až ke konci nastaly potíže. Miminku se začal zpomalovat srdeční rytmus. Muselo rychle na svět. 18. 8. 2005 se nám narodila dcera. Bylo mi divné, že nepláče. Lékaři mi řekli, že má kolem ruky omotanou pupeční šňůru a nedýchá. Připadalo nám jako věčnost, než se podařilo paní doktorce naši dceru rozdýchat a já konečně slyšela její křik. Potom s ní utíkali pryč, aby ji mohli ošetřit a dát do inkubátoru. Když jsme s mužem zůstali na porodním sále sami, modlili jsme se, aby se proroctví naplnilo, že nic jiného nepřijímáme. Až 2 hodiny po porodu se mohlo naplnit a já mohla svoji dceru vidět a držet v náručí, jak mi bylo prorokováno. Dostala jméno Jana, což znamená milostivý dar Boží.
Bůh nám dal znovu poznat, jak je mocný, a jak je dobré se na Něj spolehnout v každé situaci a za všech okolností.
Kdybychom Mu přestali důvěřovat a začali reptat, tak veškerá námaha a těžkosti těhotenství byly k ničemu a my neměli naše vytoužené miminko. Mé srdce se potěšilo. Děkujeme všem, kteří se za nás po celou dobu těhotenství modlili.
Děkujeme Bohu za naše děti, modlíme se, abychom je vychovali v lásce k Bohu, aby si vždy v každé situaci uměly správně poradit, aby se spoléhaly na Hospodina a byly spaseny. Tak víme, že budou zajištěny a my se z nich budeme ve stáří radovat.
říjen 2006
Lenka
