Žili jsme s manželkou šest let v Prostějově a tam docházeli do křesťanského sboru. Jsme moc rádi, že jsme mohli být u obnovy prostějovské církve a vidět ty proměny po navázání kontaktů s banskobystrickým sborem. Sami jsme zakoušeli tuto obnovu a změnu i na vlastních životech. Proto rozhodnutí přestěhovat se zpět do Hradce Králové pro nás nebylo vůbec jednoduché. Zároveň v nás ale rostla veliká touha tento směr Ducha Svatého donést i do stávajících církví v Hradci. Po čase jsme ale zjistili, že ne každý je tomuto nakloněn.

I přesto jsme se ve třech lidech nadále scházeli k pravidelným modlitbám dvakrát týdně. Modlili jsme se stále intenzivněji za průlomy a moudrost v následování Krista. Nechtěli jsme a nechceme ani dnes být vlažnými nebo spícími křesťany. Začali se k nám přidávat lidé, kteří byli letitými křesťany a měli touhu obnovit své životy v Pánu. V té době nás manželé Hasovi povzbuzovali k založení misijní skupiny, která je pod záštitou prostějovského sboru KS. Lidé s námi začali jezdit na konference do Banské Bystrice a na nedělní bohoslužby do Prostějova, kde byli silně zasaženi Duchem Svatým.

Krátce po založení naší skupiny se k Pánu obrátilo několik lidí, což pro nás bylo potvrzením a povzbuzením do další práce. Je krásné vidět, že Bůh zasahuje i takové lidi, kteří si prošli vězením, drogovými závislostmi, životem v podsvětí a teď se radují v Pánu, naplňují Duchem Svatým a jejich životy jsou proměňovány Božím slovem. Stále se scházíme k modlitbám, které jsou často velmi ohnivé a charismatické, což vidíme jako zásadní pro naší budoucnost. Když nás přijedou manželé Hasovi povzbudit Božím slovem a manželé Vašků živou chválou, jsou už pro nás naše skupinové prostory malé. Také pokaždé, když přijede pastor Jaroslav Kříž z Banské Bystrice, se na shromáždění silně vylévá Duch Svatý.

Na počátku 90. let jsme v Hradci Králové zažili sbor o více jak 300 lidech, který se kvůli nejednotě vizí vedoucích církve několikrát rozdělil a hodně lidí zahořklo a odešlo od Pána. Proto naší vizí je stále se rozšiřovat, zasahovat lidi, kteří ještě nepoznali Ježíše, nebo s ním chtějí obnovit smlouvu a dál kráčet po Jeho cestě v jednotě, moci a síle Ducha Svatého. Nechceme být undergroundovou skupinou, ale těšíme se, že z naší misijní skupiny vznikne zbudovaný sbor. Povzbuzuje nás růst i dalších misijních skupin a věříme, že naše práce v Pánu není marná.

Svědectví: Petr

Bylo mi sedmnáct let, když jsem poprvé slyšel o Pánu Ježíši Do té doby jsem si myslel, že žiji relativně dobrý život. Hlavně jsem se věnoval tomu, co mě bavilo, a to byl hokej. Viděl jsem v něm svoji budoucnost. Dokonce mě pozvali hrát na několik turnajů za českou juniorskou reprezentaci a od osmnácti let se mi splnil můj sen – hrát hokej profesionálně. Ježíš přišel do mého života jako blesk z čistého nebe.

Kamarád mi jednoho dne řekl o realitě nebe a pekla, o tom, že za mě Ježíš osobně zemřel, abych nešel do věčného zatracení.

V tu chvíli jsem věděl, že má pravdu. Běžel jsem domů a volal na Ježíše, ať mě zachrání. Okamžitě mě naplnil takový pokoj a radost, jako nikdy předtím. Úplně se mi změnil život. Přestal jsem chodit na diskotéky a začal chodit do církve. Naplnil mě Duch Svatý a ještě větší radost a ujištění Boží pravdy přišlo do mého srdce. V církvi jsem poznal svoji manželku. Po svatbě jsme se odstěhovali z Hradce Králové, protože hokej jako zaměstnání je tak trochu kočovný život. Díky hokeji naše kroky vedly do Prostějova, kde jsme zakotvili ve stávající církvi KS.

V roce 2005 jsem začal mít zdravotní problémy. Byl jsem stále unavený a nemohl jsem se z angíny uzdravit. Přes tyto problémy jsem byl stále pod velkou fyzickou zátěží a můj stav se stále horšil. Po důkladném vyšetření lékaři zjistili, že mé srdce pracuje na 50%. Při sportu hrozilo úplné zkolabování. Znamenalo to konec hokeje a nejistou budoucnost. Pastor a modlitebníci v církvi se za mě modlili a postili. Při dalším vyšetření za dva měsíce byli lékaři překvapeni, protože mé srdce pracovalo opět na 100%. Od té doby jsem nebyl ani jednou nemocný a nemusím brát žádné léky. S manželkou se těšíme na každé shromáždění a konferenci, kde Bůh mocně jedná a mění lidské životy. Děkuji Bohu, že mi dal do srdce jistotu spasení, pokoj a radost.

Svědectví: Petra

Narodila jsem se v ateistické rodině. O Bohu se u nás nikdy nemluvilo. Moc jsem se těšila na svůj rodinný život, toužila jsem po hodném manželovi a krásných dětech, ale ve skutečnosti jsem byla dosti zklamaná. Toužila jsem po materiálních věcech a myslela si, že pak už budu šťastná. Vždy, když jsem určitých věcí dosáhla, mě opět pohltila chmurnost a skleslost, cítila jsem beznaděj a životní nudu. V tom čase uvěřila moje sestra. Ťukala jsem si na čelo, čím se to zas nechala zblbnout. Sestra se mě zeptala, jestli se za mě může pomodlit. Byla jsem k tomu skeptická, ale to, co se se mnou pak stalo je nepopsatelné. Mrazilo mě od hlavy až k patě.

Do té doby jsem nevěřila, že existuje duchovní svět, ale vím, že od té doby se začal proměňovat celý můj život. Bylo to před sedmnácti lety. Začala jsem navštěvovat sbor KS (k mému milému překvapení to nebyl kostel) v Hradci Králové, odkud pocházím a kde jsem se také po čase seznámila s mým manželem. Po svatbě nastala naše etapa stěhování po moravském kraji kvůli manželovu povolání. Hrál profesionálně hokej. Do té doby jsem nevěřila, že existuje duchovní svět, ale vím, že od té doby se začal proměňovat celý můj život.

Po dvou letech manželství se nám narodil syn Filip. Narodil se s vrozenou mozkovou vadou. Po porodu byl převezen na JIPku v Olomouci, kde ho po týdenním sledování operovali. Měl abnormálně velkou levou postranní komoru a ta mu utlačovala mozek. Pro neprůchodnost mozkomíšního moku mu doktoři voperovali umělou cévku, která mu ústí do dutiny břišní. Po shlédnutí snímků z magnetické rezonance jsme byli šokováni, jak velká část mozku mu chyběla. I přes včasný zákrok nám lékaři oznámili, že Filipův stav je vážný a jejich prognóza o jeho budoucnosti nevypadala vůbec dobře. Dokonce jsem se setkala s názorem lékaře, že nechápe, proč jsem nešla na potrat. Bylo to pro nás velice těžké období, ale přesto jsme věřili, že máme mocného Boha, pro kterého není nic nemožné. Zlé prognózy od doktorů jsme si nepřipouštěli, ale volali jsme k Bohu za uzdravení, aby se Filípek dobře vyvíjel.

Při každé návštěvě na neurologii byli lékaři překvapeni, jak dobře se syn vyvíjí. Často jsme se na rehabilitaci setkávali s dětmi, které měly obdobnou diagnozu. Byly často postižené buď mentálně, nebo fyzicky. To pro nás bylo obrovské svědectví o Boží milosti k nám. Po třech letech jsme se radovali z narození dcery i z dobrého zdravotního stavu syna. Když jsme si mysleli, že máme vyhráno, začaly se u Filipa projevovat epileptické záchvaty. Museli jsme znovu zintensivnit náš duchovní boj a spolu s námi i služebníci v církvi. V tomto období navštívil náš prostějovský sbor pastor Dušan Lacho. Modlil se za Filipa a náš syn už je tři roky bez jediného záchvatu.

Věříme, že je vysvobozen a uzdraven.